english czech
Úvod2 arrow Lost Password arrow Rozhlasové úvahy 10 - Václav Vokolek

Rozhlasové úvahy 10 - Václav Vokolek

Napsal: Malvína Nálevková
25.01.2010

Co bychom také neměli zapomenout

Zleva bratři Heinrich a Thomas se sestrami Julií a Carlou. Vpravo rodiče - senátor Thomas Johann H.Mann s manželkou Julií da Silva-Bruhns Někdy mám dojem, že lidská existence je založena na soustavném zapomínání.  Dobrého i zlého. Varovného i nicotného. Není vyloučeno, že zapomínání je jakýmsi obranným systémem, kterým moudrá příroda podporuje od počátku touhu žít a přežít. Možná ovšem, že se jedná o zásadní prokletí, které formuje nelítostné fatum, kterému říkáme dějiny. Ze zapomínání totiž pramení katastrofální nepoučitelnost, která je základním prvkem našeho jednání, které se dá vyjádřit jako soustavné opakování několika zcela zásadních chyb. Pak bychom naši vůli k zapomínání mohli pokládat za zvrácenou rozkoš, kterou si lidstvo značně komplikuje svou poněkud vratkou existenci.

Zvláštní je, že zapomínáme stejně tak věci příkladné, jako varující. Tím si připravujeme podivně falešné bezčasí, tak jako v televizním seriálu, v němž se současný člověk pohybuje jako zlenivělá rybka v kalném rybníce.
Posledních sto let stále se opakujících totalit, nejkrutějších válek, genocid a násilí všeho druhu hledá ve ztrátě paměti jedinou jistotu. Pokusme se připomenout drobounký střípek z velkolepé mozaiky dějiny, přehlédnutelnou fasetu, která téměř zaniká ve složitých ornamentech minulosti. Stačí se vydat do malého městečka ve východních Čechách, do Proseče. Jako by se tu zastavil čas, zní všemi oblíbené a používané klišé...
Ale čas se ani v Proseči nikdy nezastavil. Nemá to ve zvyku a tak se malé městečko na okamžik dostalo přímo do centra politického a kulturního dění třicátých let 20. století. Nestalo se tak žádným zázrakem, jak by se dalo předpokládat, ale díky slušnosti a statečnosti několika zdejších občanů.
A přece to jako neuvěřitelný zázrak vypadá. Dne 12. ledna 1938 přijel  spisovatel a nositel Nobelovy ceny míru Thomas Mann s rodinou do Proseče a osobním zápisem  v Obecní knize se stal jejím obyvatelem. Vynikající spisovatel byl totiž  již od roku 1933 v emigraci. V rodném Německu byl zbaven občanství a krátce před válkou mu hrozilo i ve švýcarském azylu vyhoštění zpět. To by se rovnalo jeho okamžité likvidaci. Z velkého evropského spisovatele a humanisty se tak náhle stal bezbranný bezdomovec, který se setkával jen s odmítavým postojem.
Řada českých spisovatelů, politiků, kulturních a vědeckých pracovníků navrhovala Mannovi české občanství, ale to bylo podmíněno existencí domovského práva v nějaké obci.
Pomoc přišla z místa, odkud by ji nikdo nečekal. Z Proseče.
V Proseči se rozhodli a velkoryse cizímu spisovateli nabídli cestu k vytouženému občanství. Na rozdíl od kulturní veřejnosti v Rakousku a dokonce i ve Švýcarsku. Filosofická fakulta Německé univerzity v Praze narychlo Manna vyškrtla ze seznamu čestných doktorů. Pro oficiální kruhy několika zemí byl pronásledovaný spisovatel odbytou veličinou. Třeba má pan Hitler pravdu, ten Mann je rozhodně podezřelá existence, prý jeho matka nebyla ani árijka...
Na rozdíl od akademických hodnostářů bylo na zasedání obecní rady rozhodnuto, dvanácti hlasy ze šestnácti přítomných, že se slavnému spisovateli domovské právo udělí.
„Mezi lidmi přece platí humánní důvody, ne?“ zaznělo tehdy z úst starosty. „Aby se nedostali nacistům do rukou. Svět by měl o ostudu víc.“
Byla to slova prostá, ale hodná vytesání do mramoru. Zejména proto, že to byla slova vzácná.
Tak se Thomas Mann s rodinou, před tím také s bratrem Heinrichem, stali občany Proseče. Navštívili ji jen jednou a bratr Heinrich, autor několika významných románů nikdy. Přesto právě on zemřel po válce v Curychu jako český občan.
V tomto bizarním příběhu nesmíme zapomenout na dvě jména, jména mužů, kteří se o domovské právo Thomase Manna a jeho rodiny zasloužili. Na prvním místě se sluší připomenout jméno starosty Proseče Jana Herynka. „Jednoho odpoledne seděl u nás člověk z drobného českého města – a nabízel mně jménem tohoto městečka chudých domkářů a výrobců dýmek, městečka vyšívaček prádla a drobných řemeslníků, příslib domovského práva, tak nezbytný pro udělení státního občanství,“ vzpomínal později autor Buddenbrookových. „Domovské právo městečka Proseče, pohorské obce na Vysočině mezi Čechami a Moravou. Domovské právo pro mne i pro Katju, pro Klause, Gola i pro mé nezletilé děti."
Jan Herynek byl malířem pokojů, dokonce s jistými uměleckými ambicemi, vandrem prošel kus světa a zúčastnil se krvavých jatek první světové války. Byl to možná pacifismus, který ho spojil s německými bratry spisovateli. Jeho přítelem  a rádcem byl spolumajitel dílny na vyšívání ženského prádla, člověk ze staré židovské rodiny, který měl vzácné kulturní styky. Do Proseče za ním přijel například Jaroslav Ježek a zejména filozof J. B. Kozák, od něhož se dozvěděl o těžkostech rodiny Mannových.
Prosečská historka s bratry Mannovými je úžasná ve své jednoduchosti. Velké činy nejsou vyhrazeny vyvoleným velkým mužům, ale zcela  obyčejným slušným lidem. I dnes jsou skutečnou solí země. Právě na to bychom neměli zapomenout.

Poslední úprava: 11.07.2011

MALVERN knihkupectví

Adresa: kavárna Božská lahvice, Italská 13, Praha 2 Vinohrady. Otevřeno  pondělí - sobota od 10 do 22 hodin.
Kompletní nabídka knih též na e-shopu www.malvern.cz

Kontakt: , tel. 724 245 245.

Související odkazy

Powered by Elxis - Open Source CMS.
Copyright (C) 2006-2018 Elxis.org. All rights reserved.