english czech
Úvod2 arrow Lost Password arrow Rozhlasové úvahy 4 - Václav Vokolek

Rozhlasové úvahy 4 - Václav Vokolek

Napsal: MaNa
13.01.2010

Ukrytá rotunda

Rotunda ve Vrapicích Cesta k rotundě do Vrapic připomíná křížovou cestu o mnoha zastaveních. Jedno je horší než druhé, snad je ani nemá cenu počítat. V tomto ohledu je Kladensko štědré. Nejprve okolo zničeného, kdysi císařského zámku v Buštěhradě, potom vydrolenou silnicí, jejíž okraje připomínají skládku, po levé straně se objeví vyčítající přízrak zplundrované Poldi a pak následuje svět stísněný mezi zarostlými haldami, které se tu tyčí v nahé bezradnosti a zbytečnosti. Vědí, že nikdy s krajinou nesplynou.

V posvěcení nádherného jarního odpoledne bylo i toto vše krásné. Krása na několik dní ztratila svůj protiklad, v němž se tak ráda vzhlíží jako v zrcadle. Symbolem zázračné proměny budiž tenká třešnička rozkvétající mezi pneumatikami a vlajícími cáry amorfních igelitových plen.
Nad hornickou vsí, na první pohled bez začátku a bez konce, ve své bezútěšnosti, stojí kostel se  hřbitovem. Pamětník historie a pamětník lepších časů. Na vyvýšenině před kostelem se otáčí autobus, ale jinak je to místo, kdysi jistě vybrané z mnoha, pusté. Kdysi v centru nyní na okraji. Vcházím pootevřenou brankou, ale jen ze slušnosti. Rozvalenou hřbitovní zdí se dá vejít odkudkoliv. Vstoupit brankou, znamená ctít kdysi uzavřený posvátný prostor.
Zpustlý a zarostlý hřbitov působí velice romanticky. Povalené náhrobky, naprosté vítězství vegetace, téměř hmatatelná opuštěnost, všechno jako z romantických obrazů německé školy. Ale stačí maličko a z obrazu se vystoupí. Vypadne. To když vejdete do polozřícené márnice, v níž v nepředstavitelném zmatku stojí vypelichaná křesla a všude se válí prázdné lahve a injekční stříkačky...
Kostel stojící uprostřed hřbitova, dům Páně, říkalo se kdysi, je stavbou na pokračování. Začalo se rotundou, jejíž apsida se po roce 1400 stala presbytářem kostela, pokračovalo se další lodí až v 19. století.
Unaven příliš časným sluncem, usedl jsem na břečťanem zarostlou náhrobní desku. Zelené listy ji pokryly a nebylo již možno přečíst, kdo tu již léta leží. Z propletených šlahounů, byly přímo symbolem nenasytné síly života, vyčníval kamenný kříž, stejně hustě ovinutý zelenými lístky srdcovitého tvaru.  V korunách stromů zpívali ptáci a já v prudkém jarním slunci přivřel oči. Byl to okamžik naprostého smíření.
„Nádhera“, utrousím do ptačího zpěvu.
„Na hřbitově?“ pitvoří se dceruška Anička, která mě do Vrapic doprovázela.
Právě na hřbitově, utvrzoval jsem se v poznání, právě tam. Nahlas jsem však neřekl nic. Mladičké slečny přece nehledají ukryté pravdy a většinou ani nečekají na odpověď.  Odpovědi naopak trpělivě čekají na ně. Mají čas...   
V tom okamžiku jsem také pochopil smysl ukryté rotundy. Je tam! Ví o tom pět šest lidí na celé planetě, a to jistě přeháním. A přece tam je.
Když malý kostelík před osmi sty lety vsadili do krajiny, patrně v souvislosti se zdejší tvrzí, byl to významný duchovní čin. Prvních kostelíků kruhového půdorysu bylo tak málo. Rozkládaly se tu hluboké lesy a nikdo netušil, že se promění v průmyslovou krajinu s doly a železárnami. Budoucnost je vždy naprosto nejistá.
Na hřbitově však, a to nejen ve Vrapicích, polemiky o budoucnosti neplatí. Tady se budoucnost řeší s ohledem na věčnost. Na marnivé dohadování tu není místo. Ukrytá rotunda, zbylo po ní jen mírné zaoblení zdiva, je svědectvím o závažném rozhodnutí. O nových duchovních vztazích. I dnešní devastace a opuštěnost má v nich své místo. Jen nevíme jaké.
Opuštěný kostel a stejně opuštěný hřbitov jsou místem, kde se duchovní tradice ukrývá. To v nejmenším neznamená, že byla přerušena, ač se to na první pohled zdá.  Navíc stále zapomínáme, že posvátnost místa velice často úzce souvisí s dějinami naší země. Když byla ve Vrapicích postavena rotunda, bylo toto území začleněno do křesťanského světa. Právě tady bychom měli nad opuštěnými hroby přemýšlet, zda toto dějinné rozhodnutí bylo jednou provždy.  Zarostlé a anonymní hroby mlčí. Románská rotunda se skryla v pozdějším zdivu. Protáhlé stíny se ovíjejí okolo zednářského náhrobku. Je čas odejít. Vrátit se do světa plného znepokojivých otázek.
Přesně za měsíc jsem si přečetl podivuhodný výrok Jacquese Maritaina. Slanil jsem se po něm přímo doprostřed vrapického hřbitova. Zdálo se mi, že hlas zní přímo z ukryté románské apsidy, odráží se v nekonečně vzdálené modře oblohy a snáší se na puklé náhrobní desky:
„Ohlašuje se blažený čas, kdy bude člověk moci zemřít pro věc Boží samu; ne pro národ, ani pro lidstvo, ani pro revoluci, ani pro pokrok, ani pro vědu, ale pro samého Boha.“

Poslední úprava: 11.07.2011

MALVERN knihkupectví

Adresa: kavárna Božská lahvice, Italská 13, Praha 2 Vinohrady. Otevřeno  pondělí - sobota od 10 do 22 hodin.
Kompletní nabídka knih též na e-shopu www.malvern.cz

Kontakt: , tel. 724 245 245.

Související odkazy

Powered by Elxis - Open Source CMS.
Copyright (C) 2006-2018 Elxis.org. All rights reserved.