Rozhlasové úvahy 14 - Václav Vokolek

Strach z upírů

Jsou místa, která turisté, naši i zahraniční, míjejí. Jsou místa, kam by nikoho nenapadlo jet na výlet, natož na dovolenou. Právě taková místa rád vyhledávám. V zimním sychravém počasí doporučuji návštěvu Čelákovic. Původně byly osadou vzniklou na místech daleko staršího osídlení. První zmínku máme z roku 1290, to byly Čelákovice králem prodány cisterciáckému řádu, ale domníváme se, že vznikly již po roce 1000. V době koupě tu již stál kostel a Čelákovice se nazývají oppidum, což vždy znamenalo spíše větší obec.

Původní tvrz mohla být sídlem nějakého Čeláka, toto jména máme doloženo již k roku 1088, a stála patrně na vyvýšené výspě při ústí Čelákovického potoka. Toto místo bylo i později nazýváno Hrádkem a stála tu patrně tvrz.  Víme o ní, že  byla tvrz renesančně přestavěna.
V 16. století se tu usadil rod Krajířů z Krajku. Vláda českobratrských pánů znamenala pro město mnoho pozitivního. Z této doby také pochází čelákovický znak, jenž potvrdil sám císař  Ferdinand I. Roku 1521 se tu narodil českobratrský spisovatel a biskup Jednoty bratrské Matěj Červenka. Studoval v Mladé Boleslavi, v Litomyšli a v německém Wittenberku, byl posluchačem Martina Luthera a Melanchtona. Po návratu do Čech unikl o vlas uvěznění a opět odešel do emigrace.
Matěj Červenka byl pozoruhodnou postavou naší reformace. Je škoda, že se na něj zapomnělo. Jan Blahoslav o něm později řekl, že „ žádného rovného jemu v Jednotě nebylo“. Po návratu z emigrace mu byla svěřena  vrchní správa Jednoty. Pobýval na Moravě, pod ochranou Žerotínů. Jeho dílo patří ke kvalitním památkám české reformace, ale připomeňme, že Červenka jako první sestavil sbírku českých přísloví. Nejen za ni musíme poděkovat. Většinu života bojoval za svou víru a jeho duchovní síla by mohla být i dnes příkladem Ale i majitelé panství, protože trvali na své víře, na tom nebyli lépe.  Majetek jim byl zkonfiskován a město se stalo majetkem královské koruny. Po bělohorské bitvě se obyvatelé ve správné předtuše věcí příštích z města houfně stěhovali. Hned na počátku třicetileté války bylo město císařskými vojsky prakticky zničeno.A to čekaly další rány. Švédská okupace, požáry… Ještě počátek 18. století byl ve znamení katastrof. Roku 1719 vypukl ve městě velký požár, který zničil značnou část města spolu s radnicí. Pak již bylo lépe? Na takové otázky dějiny neodpovídají. Navíc individuální osudy lidí, ať sebetragičtější,  je nezajímají.
Dnes na první Čelákovice připomínají velkoměstské panelové sídliště. Právě tomuto dojmu, který je skutečností, padlo před nedávnem mnoho historicky cenného. A historie města se stáhla do nejstarších míst. Do okolí bývalé tvrze a kostela. Dnes je v tvrzi muzeum, které oslavilo 100 let svého trvání. Je skutečným centrem kultury. Mimo každodenní odbornou muzejní práci, se tu konají zajímavé výstavy, koncerty a další kulturní akce.
A právě v muzejní expozici narazíme na zajímavý místní objev. Roku 1966 bylo přímo ve městě objeveno  raně středověké pohřebiště z přelomu 10. a 11. století V jedenácti hrobových jamách bylo nalezeno dvacet pohřbených jedinců, na jejichž kostrách byly patrné stopy protivampirických zásahů. Hlavy byly odděleny, stejně jako některé končetiny,  ruce a nohy svázané, těla ležela v naprosto nepřirozené poloze, patrně s ucpanými ústy. Uvedené zásahy měly zemřelým zabránit, aby se po smrti vraceli na zem  a škodili živým na zdraví, životě nebo majetku. Jedná se o ojedinělé pohřebiště, které nebylo doposud v Evropě nalezeno.
„Upíří pohřebiště“ obsahovalo hroby lidí zemřelých postupně v průběhu několika desítek let. Nejednalo se tedy o jednorázové uložení obětí nějaké nešťastné násilné události či epidemie. Drastické protivampirické zásahy byly v příkrém rozporu s tradiční úctou k mrtvým, kterou měli Slované spojenou s většinou etnik. Jako kdyby zkušenosti s upíry byly tak hrozné, že vyvolaly tak nebývalou odezvu. Strach z upírů, tedy mrtvých, který se vracejí zpět mezi živé, je prastarý. Existuje celá řada rituálních praktik, která měla mrtvým zamezit návratu. V Čelákovicích bylo pohřebiště upírů odděleno od normálního hřbitova. Samozřejmě nás hned napadne, jak se upíří schopnosti předem poznali? Byla tu nějaká skutečnost, která tak důležité rozhodnutí ovlivnila? Pokud nebudeme pod vlivem současných hororů, odpovědět si nedokážeme. Zajímavé ovšem zůstává, že  nedaleko pohřebiště upírů se dochovala zvláštní pověst. Samozřejmě o upírech.
Stalo se v Lysé nad Labem, ne tak dávno, v roce 1820… Zámecký úřední, jmenoval se Skuhrovský, byl vyhlášen svou krutostí vůči lidem. Když zemřel začaly se dít podivné věci. Hned první den mrtvý vylezl z rakve a lehl si pod ní. Lidé, kteří bděli u mrtvoly, se v hrůze rozprchli. Na druhý den jakási Anna Kaplanová poslala dcerku pro housky k pekaři Holému. Děvče došlo až ke kapličce „U Boží starosti“, tam stály lavičky, a pořádně se vyděsilo. Na jedné z laviček seděl nebožtík Skuhrovský! Doběhla domů a povídá matce, co viděla. Ta nechtěla věřit. Vydala se tedy ke kapličce sama. Jakmile vyšla z domu, nohy se pod ní roztřásly hrůzou. Na prahu seděl nebožtík. Zvedl bradu, podíval se přísně na starou Kaplanovou a zeptal se: „To byla vaše holka?“ Když třetího dne vynášeli rakev ze stavení, spatřili lidé, jak se nebožtík dívá na vlastní pohřeb z půdního vikýře. Ani po pohřbu nenastal klid. Každý den byl na hřbitově nalezen otevřený hrob. Co se tu v noci dělo, nechtěli lidé domyslet. Proto ti nejmoudřejší a nejzkušenější poradili faráři, aby nechal mrtvole Skuhrovského useknout novým rýčem hlavu. Pan farář si nechal poradit a od té doby byl na hřbitově klid a pokoj. Mohlo by nás napadnout, že se před necelými dvě stě lety úspěšně praktikovalo totéž co před tisíciletím. Ale raději na to nemyslet. Panelová silueta města vypadá přes umrzlá pole jako velký hřbitov. Na holé stromy se usadily vrány. Vypadají docela vesele. Napadlo mě, že mrtvých bychom se bát neměli. Spíše živých.